Filozofické směry, které připouštějí existenci duše, často rozlišují duši (lat. anima), jako jakýsi životní princip, a ducha, jako podstatu svobodné vůle a abstraktního poznání.
Kromě toho slovo duch také bývá dosti často používáno v přeneseném významu slova jakožto podstata věci či jádro jevu. Mluví se o duchu nějakého díla, duchu určitého jevu, duchu dobové události apod., jedná se jakoby o jejich vnitřní, racionálními metodami nezachytitelné či nadpřirozené, vlastnosti a prapodstatu. Slovo duch se také používá coby zvláštní příměr - např. něco se stalo v souladu s duchem doby nebo také v dobovém duchu - zde je obvykle míněno to, že vše bylo racionálně nepochopitelné a zároveň v souladu s očekáváním v příslušném dobovém kontextu




moc zajímavý
